Každý z nás má jistě nějakou vzpomínku, která nás zužuje. Vzpomínku, která nám připomíná věci, na které nejsme zrovna pyšní, naše slabosti, slova, která snad neměla být vyřčena, skutky, jež se stát neměly. I po mnoha letech se vracejí, ale přesto se dá částečně zapomenout. Pomalu zmizí v oparu, dokud nepřijde závan větru, co mlhu zapomnění dokáže nemilosrdně rozprášit. Ale i tyto vzpomínky formují lidskou osobnost a bez špatného není ani dobré. Jiné je to však, když se snažíme zapomenout na nějakou osobu, na někoho, kdo byl delší čas součástí, nedělitelnou součástí našeho života. Někdo, s kým jsme večer usínali a ráno se probouzeli. Na takového člověka se zapomenout nedá. Až příliš mnoho věcí okolo nás jej připomíná. Společné fotky, zdánlivě bezvýznamné předměty, dopisy co nejsme schopni vyhodit. Kdyby tak jen mohl přes noc zcela zmizet z mysli! Člověk by dostal šanci na nový život a mohl ho začít s někým jiným, bez vzpomínek zbytečně zatěžujících mozek. V reálu toto možné není, ale ve filmu ano.

Zapomeňme nyní na tisíckrát omleté téma ztráty paměti ranou do hlavy. Film režiséra Michela Gondryho sleduje výhradně téma zapomenutí na někoho. Chtěné zapomenutí. Zpracovat toto téma tak, aby z toho nevznikla béčková lovestory vyžaduje kvalitní scénář, který zpracoval uznávaný Charlie Kaufman (V Kůži Johna Malkoviche, Adaptace). Na tomto podkladě mohl režisér stavět své představy a vcelku jednoduchý námět převést ve dvouhodinové drama o významu našich vzpomínek. Zásah do černého byl i výběr herců pro hlavní role. Trochu mě překvapilo angažování Jima Carreyho (Joel). Osobně znám tohoto chlapíka pouze z blbých, blbějších, i těch úplně nejblbějších komedií. Byl jsem zvědav, zda dokáže shodit ten svůj připitomělý úsměv a zahrát psychologickou roli. Musím se přiznat, že od onoho večera měním na tohoto herce názor. Nejen že svůj úsměv vesměs neshodil, on jej dokázal přetransformovat do tragikomické role, do role, jež většina z nás zná. Když není co říci… Partnerkou mu zde byla vynikající Kate Winslet v roli impulzivní Clementine. Clementine je zde pravým opakem tichého intelektuála Joela. Je bezprostřední, spontánní, barvu vlasů mění dle nálady, ale pod maskou rebela skrývá velmi citlivou bytost.

Důvod, proč ona na něj či on na ni chtěla zapomenout, ve Věčném svitu neposkvrněné mysli není příliš podstatný. Řekl bych, že je až příliš obecný. Vztah již dále neměl budoucnost a tak bylo lepší jej opustit a začít život nový. Jenže zde měli možnost zapomenout a to díky klinice Lacuna Inc., která se na tyto zákroky specializovala. Díky doktorovi, který dával lidem druhou šanci. V tomto psychologicky laděném snímku si však jeho tvůrci dovolili několik odlehčení, jako když například vedle ztrápeného Joela sedí v čekárně postarší dáma, která má v ruce misku a kost svého mrtvého psa. Podobných špeků je ve snímku více a v celkovém dojmu jen podtrhují kvalitu díla, že i na věci vážné se lze dívat s nadhledem. Film má retrospektivní strukturu a během „zapomínání“ se Joel vrací ke stále rannějším vzpomínkám a postupně si uvědomuje, že cesta zapomnění nemusí být tou pravou. V těchto fantasiích se zajímavým způsobem prolíná sen a realita. Joel poznává stav mysli, kdy je těžké rozhodnout, co je skutečností, co realitou, co jen vzpomínkou, kdy ve své vzpomínce žije a kdy jen pozoruje. Je zde patrná jistá porce filmařské hravosti, ale i cit pro pochopení lidské mysli. Neb i ty nejpůsobivější vzpomínky si náš mozek dovede značně upravit a zkreslit. S narůstající hravostí však roste i hutnost snímku. Navíc se postupně rozjíždí další dějová rovina okolo doktorovy asistentky Mary, v podání Kirsten Dunst.

Věčný svit neposkvrněné mysli má v sobě značné kouzlo. Jeho cílem není jen ukázat, jak by to vypadalo kdyby… Nese v sobě především poselství o významu našich vzpomínek. Ukazuje, že úplným zapomenutím stav klidné mysli nezískáme. Zapomenutí s sebou přináší navíc i zmatek a ten dokáže být horší než vzpomínky samotné. Navíc poukazuje na význam citové stránky člověka, že vše není závislé jen na našem rozumu. Představte si, že se ráno probudíte doma, ve známém prostředí a přesto vše vypadá tak cizí, ale není. Vše se zdá je jak má být, nicméně je tak prázdné. Dojedete vlakem na místo, které vám připadá známé, přesto vám nic nepřipomíná. Možná je přeci jenom zapomenutí tou horší variantou…